Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Soutěž TVAR ze sítí

+15 neviditelných
A tak pravil
datum / id14.02.2013 / 423543Vytisknout |
autorKroky ve sněhu
kategoriePovídky
zobrazeno395x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
A tak pravil

Sedačka zaskřípala, když na ni dosedl zadek řidiče dálkového autobusu. Zavřel dvířka své kabiny z černého neprůhledného skla. Jeho identita byla dokonale skryta. Autobus vyjel z garáže a hned při první zastávce byl zcela naplněn. Všichni cestující do jednoho měli společný cíl: dojet až na konečnou zastávku. Že pro každého z nich bylo toto místo jinde, to je malý nelogický detail.

 

Na nejdelší sedačce na konci autobusu, vlevo u okýnka, seděl vysoký pán v červeném fraku a bílé košili, kalhoty do černa. Přestože vypadal jako dirigent, jeho povoláním – dá se říct spíš posláním, byl operní zpěv. Byl to nejuznávanější sólista ve svém koutě světa, který nepromeškal žádnou příležitost cvičit svůj hluboký tenor. Po usednutí na své místo začal s procvičováním hlasivek, a posléze spustil svůj dokonalý přednes známé operní skladby. Jeho snaha vibrovala sedačkou a jeho neposedná pravá ruka, která chtěla dodat slovům výrazu co chvíli propleskla jeho sousedku. Bohužel ji těmito gesty rušil v její přípravě na celonárodně uznávanou soutěž Busový syslík, která byla ve své podstatě velmi jednoduchá a složitá zároveň. V této soutěži šlo o to, kdo vydrží co nejdéle spát v autobuse. Vítězství v této soutěži by ji, dle jejího mínění, vyšvihlo na přední příčky VIP celebrit. Před odjezdem si pořídila speciální špunty do uší, pásku přes oči, přes kterou se nedostal ani proužek světla, teplákovou soupravu, která upravovala její tělesnou teplotu vůči okolí, aby ji neprobudila klimatizace. Také pohodlné boty a tvárný polštářek pod hlavu, který byl velmi důležitý. Uznejme však, že i přes tuto přípravu nic nemohla naspat, když jí co chvíli přistál políček, a přestože sousedův hlas neslyšela, vnitřnosti jí vibrovaly jeho ozvěnou. Ani jeden z nich ale ze svého snažení nehodlal ustoupit.

Na této nejdelší sedačce seděli další dva lidé, které dělilo od zmíněných cestujících jedno prázdné sedadlo. Říkáte si, že to je pak chybné tvrdit, že byl autobus zcela naplněn, ale věřte nebo ne, tuctově vypadající sedačka pohltila již deset cestujících i s jejich zavazadly, kteří se pokoušeli toto místo ukořistit pro sebe. Jednalo se o docela zajímavou anomálii, možná o červí díru, která by mohla skýtat mnohem větší uplatnění než pohlcování pasažérů dálkového autobusu a mohla by zajímat všechny možné i ve svém oboru nemožné vědce. Místo toho se stala terčem zamyšlení mladého páru, zda do něj nevhodit i své vřeštící dítě a nezaměnit tuto rodinnou dovolenou za líbánky a opět si neužít po roce pořádného sexu.

Zatímco dítě řvalo a jeho rodiče přehazovali lopatou svědomí sem a tam, počítal obtloustlý shrbený mužíček na sedadle před nimi peníze. Byl tak shrbený, že mu zpoza opěradla čouhaly jen tři prošedivělé vlasy, které se však tyčily jak ty nejztepilejší stromy na louce. Jeho prsty byly hbité, různobarebné bankovky se míhaly jedna za druhou a mizely kdesi v hlubinách jako šedého saka. Tento muž byl tak bohatý, že si jako jediný mohl dovolit koupit dvě sedačky. U okýnka si hověl velký pevný pytel jaké chcete barvy, z kterého bral bankovky.

Sliny, které kapaly jeho sousedovi přes uličku přímo na zem, začínaly pomalu tvořit stružku směřující dopředu k řidiči, která se dále rozšiřovala a obohacovala svůj repertoár o další lidské fragmenty, k čemuž se dostaneme později. Tento slintající muž byl totiž naopak velmi chudý, celý život šetřil jen na tuto cestu a netušil, že ho po celou dobu bude týrat pohled na pytel plný nových voňavých bankovek. Zuby se občas zakousl do opěradla, ale nebylo to nic platné, sliny tekly dál. Nutno ještě podotknout, že jako chudý člověk strašně páchl. Většina, ke kterým se puch dostal, byla zabraná do jiné činnosti, ostatní dostali roušku od jeho velmi hodné pekingské spolusedící, která jela domů k příbuzným – a byla na to dobře vyzbrojena.

S rouškou však působil o to děsivěji muž sedící před ní. Ústa i nos mu zakrývala bílá látka, nad kterou však jako ostatním netěkaly dvě barevné duhovky obepínající černé zorničky, ale zely nad ní jen dva prázdné oční důlky, které si nenamáhal zakrýt, ani vyplnit. Když ho jeho soused uviděl poprvé, vyděsilo ho to k smrti. Postupně se v něm však probouzela zvědavost, která mu nedala pokoje. Během cesty tedy provedl několik pokusů. Počkal, až slepý usne – poznal to podle pomalého oddechování, poté namířil prst na jednu díru a střil ho dovnitř. Když jeho prsty obemkly tenké rty, prst vcucly dovnitř a vytrhly z kloubu, byl nadšený. Taková kuriozita. Krev je oba celé potřísnila, na to však zvědavec nedbal. Ihned vytáhl tužku a strčil ji opět do díry. Nic se nestalo. Pochopil, že oko si žádá jen lidskou tkáň a opatrně tam vsunul malíček, který uznal za poměrně nepotřebný. Stalo se to stejné. Aniž by si to pořádně promyslel, strčil malíček druhé ruky do druhé oční prohlubně. Tentokrát mu jej neobemkly rty, ale zahryzly se do nich zuby špičaté a ostré, které ho ukously a ještě dlouho přežvikovaly. Druhé oko se mezitím olizovalo. Krev prýštila kolem nich i do uličky, kde se napojila na sliny.

Krev dostříkla i na souseda přes uličku, který si z toho, zdálo se, nic nedělal. Ten člověk byl úplně nahý a rudá tekutina tvořila na jeho pokožce zvláštní obrazce – a nedodržovala gravitační zákony, což byly pro tekutinu skvělé podmínky k tvoření různých značek a tvarů. Další zvláštností, která by mnohé šokovala, byla, že ten člověk neměl žádné pohlaví. Ani mužské, ani ženské. Byl naprosto bezpohlavní, dole vypadal jako dětská panenka. Ani to ho nijak nevzrušovalo – jak by také mohlo, klidně seděl a o něčem přemítal. Nikdo si ho nevšímal. Slepý byl slepý, muž bez prstů byl zahloubán do pokusů a jeho vlastní soused k němu byl celou dobu otočený zády a olizoval sklo. Těžko říct, proč to dělal, možná muže spatřil a ihned se z toho zbláznil.

Svým levým uchem natočeným k předním sedadlům skvěle rozuměl dohadování nějaké staré ženy s nepříjemným hlasem a mladého muže, nejspíš novodobě vytvořeného mileneckého páru založeného na tom, že jemu ještě stojí a ona ho něco naučí. Jistě by se vám nechutí roztřásl ohryzek, kdyby tu bylo popsáno, co ti dva spolu prováděli. Pro příběh bohatě postačí, když si představíte sperma kapající ze stropu do uličky, napojující se na proud z krve a slin, které se po celou dobu pokoušela zachytit amatérská fotografka přes uličku jedoucí do Ameriky, aby se tam proslavila. Snažila se objevit taje své zrcadlovky, jak udělat z kapající hmoty souvislou a nezachycovat ji staticky. Být to příběh zaměřený pro fotografy, podám bližší údaje o clonovém čísle a dalších pro jiné nepochopitelných číslicích, ale není. Její matku sedící vedle ten pohled tak znechucoval, že musela stále zvracet do pytlíku, a protože během pár dní ztratila naději na zastávku, musla pytlík vyprazňovat – jak jinak, opět do uličky. A teď vám může být jasné, že to nemohly být jen sliny, krev, sperma a zvratky, které proudily směrem k řidiči, ale po čase také výkaly a moč. Možná si za to nakonec ale mohl sám řidič, napadá vás, měl zastavit!

Pátá řada od konce obohacovala tento proud o pot velmi tělnatého pána, který se bez klimatizace tolik potil, že vypadal jako orosená sklenice. K tomu si musel sundat boty, což nám umožňuje představu nového místního odéru, který zamořoval vzduch a lidé z něj plakali a slzy se jim spouštěly po tvářích a oblečení až k nohám. Jeho žena byla celou cestu jako plakát vylepená na skle, protože pro ni už moc místa nezbylo. Měla aspoň krásný výhled na dálniční zeď.

Kdyby byla bývala neměla tak tlustého muže, mohla by využít nabídky slečny s růžovými vlasy sedící před nimi. Ta si během cesty s dokonalou přesností ostříhala své bílé nehty (hádejte kde skončili), nalepila si na ně umělé a na věšáček na bundy pověsila cedulku s nápisem: Manikúra i pedikúra, kompletní péče o vaše nehty, JEDNA RUKA ZA CENU DVOU! Jako správná obchodnice musela mít svoji reklamní páku. Zda si hodlala v tomto autobuse otevřít svůj kšeft, nebo se příliš nudila, to ví jen ona. Neúmyslně však způsobovala chichotání intelektuála, který jí dělal společníka. Právě pro její naivitu hraničící s tupostí se s ní držel za ručičku, protože občas se pobavit potřebuje každý.

Zbývá nám čtrnáct neobvyklých cestujících. Těžko vykreslovat do hloubky jejich charaktery a tak ve stručnosti. Byl tam pán v křiklavě červeném tričku a brčálově zelených kalhotách, který měl v kapsičce jokršíra. Toho po dvou dnech vypustil do přihrádky nad hlavou se slovy: ,,Běž, Míšo, servi se se životem, já už nemůžu!” a pomalu umíral na vysušení bez svého pleťového krému. Tento psík pak cupital sem a tam a vyvolával hysterické záchvaty v dámách, které se lekaly, že to jsou krysy. Jiný pán měl zase laboratorního bílého potkana schovaného v ponožce. Tu a tam si jeho ocasem čistil uši. V autobuse se vyskytovala i další zvířata, ale pomálu. Jedna stará dáma, která stále háčkovala čepičky pro panenky, si sebou vezla vycpanou kočičí pracičku, kterou si vytahovala chybně provedené kroky namísto háčku.  Dále tam byla žena, která milovala své dlouhé hnědé vlasy. Tak hladké a vonící. Česala si je tak intenzivně, až si je všechny zčesala z hlavy a zuby hřebenu přejížděla jen po holé lebce. Dále tam byl boxer, který se cvičil na opěrátku dva kroky od smrti vzdáleného starce, kterému nárazy necíleně rozbíhal zastavující se srdce, zatímco jeho paní vyrážel z pusy protézu. A seděl tam naprosto obyčejný pán v hnědém obleku, který jel jen do práce a spletl si autobus. A jeho žena, kterou v županu a s hrnkem kávy dovnitř vecpal dav. A byli tam kamarádi, kteří této příležitosti chtěli využít k natočení pořadu Autobusem napříč světem, s kterým by prorazili na youtube. Akorát hoši nevěděli, že autobus sice jede napříč světem, ale bez přestávky. Pili tedy aspoň mléko od profesionální kojné, která ho tam začala prodávat. A úplně vepředu seděly dvě jeptišky, které jako první začaly křičet:

,,Proč ten řidič nezastaví? Aspoň na záchod nebo pro jídlo! Nebo ať aspoň vyvětrá!” A k nim se přidal celý autobus.

To už se celá ta stoka ze slin, krve, spermatu, slz, potu, moči, výkalů, zvratků, nehtů, vlasů, nadávek a vulgarit spojila v jednolitou sračku, která se již nekontrolovatelně valila na řidiče, kterého doposud nikdo neviděl. Z jeho uzavřené schránky najednou vystoupila mladá žena s vlasy po pás, na nohách holínky a v ruce mop. Všechny ty splašky se snažila nahrnout do zadní části autobusu a nacpat do anomálie na konci. Snažila se tišit křik a mrmlání cestujících, snažila se je navést zpět na víru, že řidič bezpečně ví, kam jedou a že mu jde jen o jejich blaho – a koneckonců, že vlastně vůbec existuje.

,,A jak vypadá?” křičeli.

Na to neměla odpověď, raději se dál pokoušela udělat pořádek. Nepodařilo se jí to. Z řidičovy kabiny vystoupil další člověk, tentokrát muž s hnědmi vlasy po ramena. Na nohách měl také holínky a v ruce mop a pustil se do stejné činnosti jako slečna. Pokoušel se vyléčit mužovu slepotu a zastavit krvácení zvědavce bez prstů, kterému dal i nějaký ten peníz. Všechny ty sračky se ale nepodařilo odstranit ani jemu, a tak stejně jako jeho předchůdkyně šel a skočil do propasti prázdného sedadla. Dalo by se říct, že se jednalo o propadliště dějin, či samotné Absolutno. Pokoušeli se o to další a další, ale bezúspěšně.

Nezbyl nikdo, kdo by se snažil zabránit břečce dostat se až k řidiči. Pod dveřmi byla škvíra, kterou lidské výměšky vnikly dovnitř. Jeptišky za jeho zády viděly tmavou hranici stoupající čím dál víc nahoru po skle, až dosáhla k samému stropu. Poté se stalo něco neočekávaného. Autobus zastavil. Pár na zadní sedačce, který netušil, co se děje vpředu, rychle koukal z okna, kde to jsou, jestli snad už nedorazili. Usoudili, že ne. Stáli totiž na dálnici. Nestál však jen autobus, ale všechny auta. Lidé v nich se však také nepohybovali, bylo to, jako kdyby někdo zastavil čas. Otevřely se přední dveře, ale všichni byli tak konsternovaní, že je ani nenapadlo se k nim hnát na čerstvý vzduch. Otevřely se i dvířka řidičova a všechny ty sračky se vyvalily ven na silnici. To už přestalo řvát i dítě na zadní sedačce, načuchlé všeprostupujícím údivem a očekáváním. Zpoza dvířek vykoukla noha, pak ruké a poté celý člověk. Nebylo ho však téměř vidět pod nánosem lidských výměšků, které z něj odkapávaly, padaly po kusech a spouštěly se po vlasech.

,,Slyšte mě, mí pasažéři,” promluvil. ,,Snažil jsem se vás dovézt do ráje, vyvézt vás z téhle dálnice, kde se každý za něčím honí, i když nemusí. Kde každý jezdí příliš rychle, nemá čas se rozhlížet kolem sebe, ale pak si akorát namele svůj dychtavičný obličej. Co jste ale pro to udělali vy? Pro váš rádoby sen? Jen jste si zaplatili a pak čekali snad zázrak. Nevydrželi jste ani držet svoje zadnice a močáky, svoje pusy, oči a další možné zdroje hnusu zavřené, zapečetěné, čekající a věřící ve svého řidiče. Nadávali jste, vyměšovali jste se a vše to hrnuli na mě, že s tím snad něco udělám. Poslal jsem mnohé, aby to dali do pořádku, ale vy plivali i na ně. A tak čiňte, co uznáte za vhodné, já se jdu projít, jdu přemýšlet, počkejte tu na mě. Vrátím se.” A s těmi slovy odešel.

Dveře autobusu se zavřely, řidič už tam nebyl.Vozidlo stálo na místě. Nastala vřava. Obviňování. Tekla krev. Lidé měli strach. Hladina splašků stoupala. Kdo chtěl přežít, musel nakonec zvrátit hlavu a dýchat nedýchatelný vzduch v úzkém pruhu u stropu, který v autobuse zbýval. A pak, krůček od jisté smrti udušením, si vzpomněli, že řidič slíbil, že se vrátí. Začali doufat, věřit, že jim pomůže Modlit se, že je vytáhne z těch sraček, kterými se obklopili. Proud ustal, autobus se nenaplnil až po okraj. Někteří přežili a vyčkávali. Byli si již jistí, že řidič dodrží, co slíbil. Čekali, kdy dopřemýšlí a vrátí se. Pak se otevřou dveře a vše vypustí ven.

A bude opět čisto a klid.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

11.04.2013 15:25:35Kroky ve sněhu

No to je mi líto, že je to slohově hrůza. Na druhou stranu jsem ale ráda, že obsah je dobrý, píšu už hodně dlouho na to, abych měla takové slohové nedostatky, ale  bez obsahu bych neudělala nic i s dobrým slohem. Určitě je to i nedostatkem revizí.

10.04.2013 22:39:57lenkak

Těch sraček a výměšků je tam zbytečně moc, stříkající krev bych vynechala úplně, je zbytečně prvoplánová. Často opakuješ slova. Slohově hrůza.

Ale ta absurdita, ty lidi, jejich vzhled, chování a myšlení, to mě děsně baví! Škoda, že tvoje texty jsou po formální stránce tak nedokonalé, obsah mě ale fascinuje. Musíš být hodně zajímavá osoba!

19.02.2013 21:46:16Kroky ve sněhu

Slovo čtenáře je důležité :)

19.02.2013 13:53:18Janina6

Dočetla jsem to celé a došlo mi, že je to metafora, což pro mě ale ani nemění význam pojmu konečná zastávka, ani mi neuklidnïlo žaludek :-) - máš samozřejmě právo psát cokoli a jakkoli, já ti jen řekla, jak to na mě působí.

19.02.2013 09:10:26Kroky ve sněhu

Děkuji za názor :). Slovo konečná jsem zvolila z toho důvodu, že souvisí s ukončením povídky, ale nevšimla jsem si, že bych ji vnucovala. Pročtu si to, možná ji zmiňuji příliš často a může to tak vyznít. Neargumentovala bych ale tím, že má jasně stanovený význam, protože celá ta povídka je metafora. Autobusem nemyslím autobus, spíš svět, ve kterém sedíme a někam spěcháme, někam míříme - a kolem sebe máme často taková individua. Použila jsem záměrně absurdity, často ale i trošku fantastických prvků mimo rámec metafory, jen abych to zdůraznila, v pár případech to ale může být jen exhibice, z tvého pohledu. Tento prostředek někdo řídí - podle některých, což je tady umocnění tím, že řidiče nikdy neviděli, nestarali se o něj, ale až jim šlo o život, pustili se do něj. Svět zahlcujeme doopravdy sračkama, dokud nám nepřetečou přes hlavu, o exhibici nechutností mi nešlo, ale nechutnosti tam jsou. A samozřejmě by za normálních okolností, kdyby to byl autobus, v něm necestoval operní pěvec, ale jak jsem již řekla, povídka nepíše o normální okolnosti, jak mohlo být zřejmé z konce - dostala ses až tam?

15.02.2013 11:13:15Janina6

Přemýšlím, proč vznikl tenhle text. Exhibice, která má ohromit čtenáře? Mě spíš znechutila, ale to ještě dřív, než došlo na ty „absurdně hororové“ efekty. Nemám ráda, když se čtenáři něco vnucuje. Třeba takový nesmysl, že konečná zastávka znamená pro každého cestujícího jiné místo. Pojem „konečná zastávka“ se vztahuje k autobusu, ne k cestujícím, a má zcela jednoznačný význam, je to poslední zastávka na trase. To, že každý cestuje jinam, se dá vyjádřit třeba slovem cílová zastávka. Zrovna tak nevěřím, že by proslulý operní pěvec cestoval autobusem… Už tady mě to přestalo bavit, a ani potoky krve a jiné „chuťovky“ to nevylepšily.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.